Míčka, Míčková

prosinec 2012 – březen 2013

Vladimír Míčka (1941 – 2010) a Eva Míčková (1946 – 2005). Účel spojit obě pozůstalosti v jednu velkou výstavu nachází oporu v období sedmdesátých a osmdesátých let, kdy oba umělce (životní partnery) jejich tvorba sbližovala a docházelo u nich k čitelnému, vzájemnému ovlivnění – jednalo se o malbu abstraktní krajiny formou barevných fáborů či stuh. Šlo o zobrazování přírody od širšího záběru (styl kobercových vzorů) až po zvětšený detail. Vladimír Míčko byl představitelem výtvarného experimentátora, který už na studiích a krátce po nich prokazoval svůj talent v motivech krajiny jižních Čech a Prahy. Eva Míčková ve svých olejích a zejména v jemných akvarelech zachycovala detaily přírody – kmen stromu, střed květu, polní trávy. Oba umělci se vytráceli už za svého života ze seznamu jmen známých malířů, postupem doby stále řidčeji vystavovali a tak nedosáhli za svého života zaslouženého trůnu. I když je nutné podotknout, že něco z jejich díla našlo zastoupení v Národní galerii a v mnoha soukromých sbírkách. V říjnu v pražském Rudolfinu dokonce krajinami domova od Vladimíra Míčka , byly obdarováni naši váleční i novodobí veteráni Obrazy manželů Míčkových (v českém prostředí nelehko zařaditelné) byly ve své době přijímány jen s polohlasným uznáním (bez patřičné odezvy historiků umění) , přestože se jednalo o mimořádně dobře naladěnou tvorbu postavenou na expresivním vyjadřování, tvorbu vyzrálou, v některých ohledech zcela originální.